Zklamání s vůní jahod

Když vám rodič celé dětství vštěpuje, že nikoho nezajímáte a zajímat nebudete a do toho vás spolužáci šikanují pro "jinakost" může to dopadnout různě. Hodně dětí si neváhá sáhnout na život, případně se "jen" sebepoškozují. Z dalších vyrostou grázlíci, kteří si zkusí své místo na slunci vymlátit pěstmi z těch ještě zoufalejších, než jsou oni. A pak jsou tu tací, kteří chřadnou a pak by za trochu lásky šli světa kraj, jak se praví ve známé básni.

Já byla přesně ten třetí případ. Toužila jsem po někom, u koho bych našla ten pocit bezpečí, což vyústilo v to, že jsem byla (a vlastně stále jsem) schopná se velmi rychle zamilovat do každého, kdo je na mě hodný. Když matka ještě fungovala, pracovala jako knihovnice. A protože měla tu možnost, nedávala mě do školky, ale brala si mě s sebou do práce. Vyrostla jsem mezi knihami a mezi lidmi, kteří si je chodili půjčovat, jsem si našla přátele.

Jedním z nich byl Michal. Pohledný kluk, který snad vždycky chodil v džínách, kostkované košili a s kovbojským kloboukem na hlavě. Dlouhé vlasy sepnuté do culíku a u pasu nějakou kudlu, čím větší, tím lepší. Sbíral je a uměl s nimi všelijaké kousky. Jeho další zálibou, která k tomu zevnějšku ale nijak neseděla, bylo pěstování kaktusů a sukulentů. Vždycky když je namnožil, přinesl mi exemplář a já měla doma za oknem takovou malou, pichlavou botanickou zahradu. Byl tak o sedm let starší, než já, ale nikdy se ke mně nechoval jako ke škvrněti, které ho otravuje, naopak. 

 A pak najednou mi zmizel z dohledu, tedy... na vojnu. A čím déle byl pryč, tím víc jsem si uvědomovala, že ho celou silou svého dvanáctiletého srdce miluji. Jenomže pak matku z knihovny vyhodili, protože začala pít i v práci a Míša mi zmizel z dohledu. Na Silvestra 2000/2001 jsem se dozvěděla, že po vojně pracoval jako hlídač a šel po kolejích domů z práce. Vlak ho smetl - neměl proti rozjetému náklaďáku ani minimální šanci. Obrečela jsem to strašně moc. Míša. Můj! Míša se nikdy nedozvěděl, jakou ve mně měl ctitelku.

Dalším byl Ivan. Chodil do knihovny se svým bratrem a vím, že si myslel na moji starší sestru. Když věděl, že ji nedostane, začal si dělat legraci, že si mě jednou vezme. Já se tomu nejdřív smála, ale později, po tom šoku a v prázdnotě po Míšovi, se mi to zdálo čím dál reálnější. Chodíval k nám na návštěvy a byl to všehovšudy jediný člověk, kterého matka pustila k nám do bytu a se kterým mě, hlavně v pozdější době, pouštěla ven. Tím, že byl mojí vstupenkou ke svobodě a tím, že si mě všelijak předcházel, si mě nakonec získal.

Jeho maminka ve mně viděla dceru, tu sice měla, ale jak se říká - byla to černá ovce rodiny. Nikdy se o ní nemluvilo a já vlastně vím akorát to, že existovala. Moje matka už ani nevařila, takže jsem k nim chodila denně na oběd - stala jsem se součástí rodiny a konečně poznala, jaké to je, někam patřit.

Věděla jsem, že Ivan není ideální, ale byl jediný, kdo o mě projevil zájem. Když mi padl patnáctý rok, dokonce jsem se s ním rozešla, nevěděla jsem co se sebou, natož co s ním... Ale vydrželo mi to snad tři měsíce. Během nich se stalo pár věcí, které to také ovlivnily - ta nejdůležitější byla, že jeho maminka, můj anděl strážný, zemřela. To nás natolik stmelilo, že jsem si ani nestihla všimnout, že zase tvoříme pár. Přišlo vzájemné poznávání vlastní fyzičnosti a dlouhé procházky po malebných zákoutích zrekultivované bílinské výsypky. Chtěla jsem se líbat, ale byla jsem cimprlich - vyřešila jsem to tedy kupováním jahodových Orbitek pro něho i pro mě.

Tenkrát, mezi zrajícími jahodami s dechem také po jahodách jsem zažila první větší intimnosti, i když na milování ještě nedošlo. Na to jsem si musela počkat na konec srpna, kdy jsme si dovolili se spustit na posvěcené půdě oseckého kláštera. Smutné bylo, že mě stejně v tom vztahu hnala dopředu spíše touha po nepoznaném a zároveň pocit nedosažitelnosti těch, kteří mi imponovali více. Nemohlo to dopadnout dobře.

Ve chvíli, kdy už mě měl Ivan v hrsti, začal se více a více odhalovat jeho skutečný naturel. Věděla jsem, že je mytoman, ale vyvrcholilo to tím, že se později, kdy už jsem bydlela u ségry a táhlo mi na osmnáct, nechal zapírat a když mi náhodou zvedl telefon, představil se jako svůj tatínek. Víceméně jen proto, že si vybájil skvělou kariéru a měl být na týdenním školení. Spolu se zvěstmi od kamarádů, kteří tvrdili, že je okradl, to pro mě byla poslední kapka... Zejména proto, že věci, které oni postrádali, jsem ho viděla prodávat dál. 

Když se vrátil ze "školení" rozešla jsem se s ním. Tentokrát definitivně. Následovalo vyhrožování, demonstrativní pokusy o sebevraždu a nakonec i vydírání tím, že má prý rakovinu a déle jak rok tu stejně nebude (je to patnáct let a pořád žije, snad šťastně, se svojí manželkou a dvěma dětmi, rakovinu nikdy neměl). Tehdy jsem se zařekla, že už nikdy s nikým nic mít nebudu. Na necelých osmnáct let hodně odvážné tvrzení. Dnes mi to připomíná dopisy z Bravíčka - třináctiletá, životem zklamaná... Ten do koho jsem totiž byla opravdu bláznivě zamilovaná opět nebyl k mání. Zadaný a já přece nejsem ten typ, co by někomu přebral chlapa. Alespoň chvíli jsem tomu věřila.