Život v hlavní roli

Už jsem tu nakousla, že velkou část života jsem strávila v cizí kůži. Díky rozhovoru s kamarádem jsem se i zamyslela, proč tomu tak bylo. Oba jsme si prošli dost šílenými věcmi, byť každý trochu jinými, ale jedno bylo přecijen společné - hledání sebe sama.

Už během základní školy jsem došla k názoru, že nikoho nezajímám, tedy v tom pozitivním smyslu. Vyústilo ve dvě věci - okamžitě jsem se zabouchla do každého, kdo se ke mně choval hezky a také... začala jsem se nenávidět. Respektive všechno, co se mnou souviselo, protože já byla přece ta divná, co má hnusný vlasy (matka mi zakázala stříhání a mám cuchavé, lámavé a mastící se vlasy, takže jsem vypadala jako zmoklá krysa navíc ještě s neprůstřelnou ofinou, kterou mi matka poctivě stříhala sama... jako podle kastrolu. Princezna mastněnka hadr.

Do toho jsme byli sociální rodina - co přišlo od státu, matka z větší části propila a nebýt ségry a babičky, které mi koupily pár kusů nositelného oblečení, chodila bych snad jenom v deset a patnáct let starém oblečení po sestrách. Jenomže já se našla v jiném druhu oblečení, naprosto nemoderním, a to v maskáčích. Nedívčích, beztvarých, zcela zakrývajících to ženské na mně, co se v té době hlásilo o slovo.

Kvůli maskáčům a nemoderním džínám, kvůli obyčejným tričkům a dalším věcem jsem se naprosto vyřadila z kolektivu, do kterého se mě občas nějaký odvážlivec snažil zatáhnout, protože králičím telegrafem se dozvěděl, že u nás doma je to takové malé peklíčko. Přesto Báře, Terce a Lence děkuju. Hlavně za ten vánoční dárek v devítce. Byl to prakticky jediný dárek, který jsem 24. pod stromkem měla. To jsem ale odbočila.

Jen opravdu mizivé procento spolužáků mě dokázalo přijmout, jaká jsem byla. Kvůli praktické hluchotě nezúčastňující se rozhovorů, obtloustlá a s příšernými brýlemi a tou mastnou cupaninou na hlavě. Viděli to, co bylo uvnitř. Jenže tihle lidé s koncem devítky zmizeli. Nebo jsem zmizela já? Spíš já. Protože... matce se podařilo upít se k smrti, o což pár let usilovala a nijak se s tím netajila, takže jsem najednou s pomyslným batůžkem vandrovala do žírného Polabí k ségře. Vystresovaná, protože v opileckých rauších mi matka milionkrát opakovala, že mě nikdo nebude mít rád. Že jsem hnusná a vůbec jsem se neměla narodit. A za to, že pije, můžu já.

A takhle zpracovaný materiál měl vklouznout do normální rodiny s malým dítětem. HAHAHA.... Ten byl dobrej. Co budu povídat, byl to porod. Ošklivý, plný hádek a bolesti, ale nakonec se to ségře jakž takž podařilo. Červíček, že nejsem žádaná ale zůstával a do jisté míry si ho nosím dodnes. Na učilišti v Litoměřicích jsem ještě tápala, ale začalo se ozývat, to extravagantní ve mně. Zrzavá barva, kterou jsem se barvila, byla čím dál víc oranžová, A kalhoty, jakkoliv moderní, spíš pánské, než dámské. A všechno černé, samozřejmě. V té době jsem už trochu koketovala s Gothic subkulturou a sestra to mylně pokládala za satanismus, což ji rozhodně netěšilo. Protože z extrému uťápnuté myši v maskáčích jsem byla divná holka se svíčkama a v černých hadrech. Dodnes ji lituju.

V té době jsem se rozešla s bývalým, protože to s ním bylo extrémně složité a snažil se mě vmanipulovat do role, v níž jsem se necítila dobře, protože jsem v tu dobu už jednu roli hrála. Roli divné ale relativně oblíbené studentky, která dává opisovat těm méně nadaným žákům. K tomu jsem roli sexy vamp ženy fakt nedokázala narvat. Vlastně se to povedlo až o pár měsíců později jinému muži. Seznámili jsme se, a na první svátek vánoční jsem se stěhovala do společné domácnosti. Jenže ani on nechtěl mě. Mě, které bylo nejlíp s krátkými vlasy a v plandavé košili. I on chtěl ženu vampýru, tentokrát doslova. A protože já svoje já neměla ráda, nikoho přece nezajímalo, vzdala jsem se ho. Na deset dlouhých let. Prošla jsem změnou jména, nechala si narůst vlasy, výrazně se líčila... A moje vlastní identita si kdesi v koutku vázala oprátku a stoupala na stoličku. Jenomže ani to nestačilo k tomu, aby se muž mého života, jak jsem si tehdy bláhová myslela, nasytil. Neustále hledal nové a ještě mladší dívky, které mohl přetvařovat do obrazu svému srdci nejbližšího.

Takže ani tahle, vlastně nejvyšší oběť nestačila a já se začala uzavírat zase do sebe a hledat, co je špatně. Bylo toho požehnaně, ale ty nejdůležitější věci jsem pomíjela. To, co mě táhlo na vandry, na bitvy a na místa, kde ze sebe nemusím dělat slečnu. To, co mě jako dítě táhlo spíš za autíčky a kvůli čemu jsem brečela, že jsem holka a nemůžu zpívat klučičí písničky jako Kryl, Tučný a Nedvědi. To, kvůli čemu jsem si při líčení připadala jako Drag queen.To, proč jsem vlastně většinu života prožila v roli někoho, kdo mohl být oblíbený.Pak přišel další životní kotrmelec a v životě se mi objevil člověk, který najednou měl jediný požadavek. Ať jsem sama sebou. Netušil, jaký bič si na sebe upletl. Protože jak má být sám sebou člověk, který neví, kým je? Přišlo hledání a tápání, uvědomování si a strach z poznaného. Jenže mi nic nepasovalo. Jako holka se necejtím a jako 100% kluk taky ne. Až se seznámením s kamarádkou, která je trans, mě donutilo se do toho víc zavrtat a najednou jsem zjistila, že neexistuje jen holka a kluk. Je to celé široké spektrum. A v tom spektru je kolonka s názvem nebinární. Ani holka ani kluk. Něco mezi nebo nic z toho.

Málokdo z vás si dovede představit, jak jedno slovo, jedna škatulka, do které si člověk může zalézt a najít se v ní, dovede srovnat život. Dala jsem tomu průchod, nosím unisex účes, zelené vlasy, a džíny, tričko a košili. A najednou... jsem to já.