Z lásky nenávist

06.06.2021

Obvykle se tohle slovní spojení používá ve vztahu po jeho rozpadu a přesunutí lidí, kteří by za sebe dýchali na opačné strany barikády. I to už mám za sebou, ale tomu se nebudu věnovat, ne teď. Rozebrat chci složitější vztah, než ten, mezi dvěma partnery. Vztah s rodným městem.

Narodila jsem se v Teplicích, protože místní porodnice byla pro Bílinu spádová. Celé dětství pro mě Teplice byly symbolem radosti. Bydlela tam Babička a návštěva Teplic znamenala rozmazlování... Později, když jsem k Babičce občas uprchla na prázdniny, se to ještě rozrostlo o svobodu.Po smrti matky mě život zavál do Trnovan u Litoměřic, aby mě s novým vztahem zasadil tam, kde to znamenalo štěstí. Do Teplic. Nový byt, nový muž, nové já.

Jako milovnice historie a staré architektury jsem si nechtěla všímat ošklivých stop, které se minulému režimu podařilo napáchat na krásném lázeňském městu - Malé Paříži. Když jsem pak po dlouhé době potkala svého kamaráda ze školy a jeho partnera, kteří byli hození přesně tím stejným směrem, jako já, začali jsme tak trochu žít v minulosti. Posedlí slavnou minulostí Teplic jsme si posílali staré fotografie a to, co zbylo z té krásy, používali jako kulisy do našich klipů k písničkám ze 60. let.

Vytvořili jsme si vlastní bublinu, která nás alespoň částečně chránila před tím, co jsme nechtěli vidět. Že "Mý město krásný, smutný a špinavý kdopak tvou duši bolavou uzdraví." a "Město zdá se pouští, domům hrozí pád..." z písní Karla Černocha dokonale sedí na naše Teplice víc, než je zdrávo, jsme si nepřipouštěli. Nosili jsme růžové brýle se sakra tlustými skly. Tři ztracené existence, hledající bránu času. Časem čtyři, když se k nám přidal další kamarád, který přímo zosobňoval tu zapomenutou eleganci Teplic.

Naše pouto k městu došlo tak daleko, že jsme co neděli rozeznívali zvony v kostele na náměstí. Zvuk srdce bijícího ústy zvonu rezonoval celým tělem a nakonec se stal jakýmsi symbolem onoho prapodivného propojení. Jenomže životy nestojí, zeměkoule se s námi točí, přidává nám dny, roky a vrásky ve tváři. Partička se po různých peripetiích rozpadla, většina přátel se rozprchla do světa a Babička, která mi Teplice dělala domovem, svět opustila úplně.Zůstal tu jen kamarád, který se přidal jako poslední, přesto jeho pouto zůstalo nejsilnější. Nakonec i já zvedla kotvy a přesunula do blízké vesnice.

Mohlo to skončit neutralitou, jenomže... Odstup a odcizení způsobilo pád růžových brýlí a jejich zašlapání do špíny chodníků, mezi použité injekční stříkačky, kterých se všude válí víc, než je mi milé. Najednou jsem si začala více všímat, co s Teplicemi udělal čas, doba a hlavně lidé. Že to, v čem jsme žili, byly jen představy vystřižené ze starých pohlednic a to, co jsme měli na Teplicích nejraději, zaniklo ještě dřív, než jsme se narodili. Zlatá klec postavená ze sebeklamu ztratila lesk a zůstalo... omšelé město se zničeným centrem, s periferiemi, kam se normální člověk bojí vstoupit po setmění, s hlučnými hernami a nonstopy na kdysi tak výstavní ulici. To procitnutí bolelo a bolí doteď. Čím víc si uvědomuji, že minulost už se nevrátí, tím víc se mi mé rodné město hnusí. A s každým zbouraným domem, s každým nedopalkem na chodníku, se všemi těmi obydlenými vraky aut, se kterými město nemůže nic udělat, víc a víc.Myslela jsem, že budu jako vlaštovka, že Teplice budou vždycky místo, kam se budu ráda vracet, ale je to tak, že když tam nemusím, jsem radši. Zalezlá na dvorku v Modlanech si mohu dál představovat tu lázeňskou krásu, kterou jedni vystavěli a ostatní zadupali do země. Je to jednodušší, když člověk nevidí realitu.