V mém světě jsem normální

Život se se mnou úplně nemazlil, a tak se nějak stalo, že se ze mě ke třicítce stal uzlíček nervů. Vždycky jsem to brala tak, že vypovídání u psychologa by mělo stačit a u mě, světe div se, nikdy nepomáhalo. Neměla jsem problém povyprávět o všem, co mě potkalo, ale úleva žádná. Před pěti lety jsem zkusila psychiatra, ale ze všech možných, jsem si vybrala toho nejhoršího. Dopadlo to tak, že jsem čtvrt roku zobala, co mi napsal a pak jsem k němu nebyla schopná jít znovu. Vadilo mi, že mi podsouval věci, o kterých jsem věděla, že nejsou pravda.

Třeba to, že jsem v depresi ze své váhy. Místo kontroly jsem pak měla totální záchvat paniky. Vysadila jsem prášky, tak nějak se srovnala a šlo to... pět let jako na horské dráze. Chvíli fajn, chvíli šílené propady, záchvaty paniky ve stresu. Když jsem přišla o práci a nahlásila se na pracák, začalo se to prohlubovat.Nakonec jsem se dokopala k objednání k jinému psychiatrovi. Trochu svéráz ale jinak dost sympatický chlap. Pozorně poslouchal, nesoudil a nepodsouval. Měla jsem z něho velice příjemný pocit, takový konejšivý. Když slyšel, co mi minulý doktor napsal za mix, zhrozil se a dal mi jeden jediný lék.

První týden byl dost šílený. Věděla jsem, že antidepresiva mají pomalý nástup, během něhož se může zdát, že se všechno spíš zhoršilo, ale tohle bylo jak rána kladivem. Zle od žaludku mi bylo, libido uteklo někam za hory a sny byly ještě děsivější. Druhý týden to ale začalo slábnout a teď? Teď si připadám skoro jako na vrcholu světa. Po měsících čučení do zdi mám chuť dělat nové věci i věci, které jsem zanedbávala. Jedna jediná pilulka denně a takový zázrak. Dokonce jsem si našla i novou práci a vysloveně se do ní těším. Ano, mám obavy, jestli mi to půjde, ale nemám ten černý tunel strachu z neznámého.

Život se asi vážně obrací k lepšímu, a i když jsou některé starosti, které neovlivním, tak už mi alespoň nepřijdou tak děsivé a neokrádají mě o sny.
Nesnáším proto ony motivační obrázky, kde máte obrázek krásné přírody a hlášku, že to je nejlepší antidepresivum. Fajn, přírodu miluju. Ale když si zlomím ruku, taky mi nepomůže procházka v přírodě. Tohle je úplně stejné, akorát zlomená duše se nedá zrentgenovat a dát do sádry. Léčí se jinak, ale stejně účinně.

Pokud máte kolem sebe někoho, kdo trpí depresí nebo úzkostmi, je zbytečné ho motivovat řečmi, že se přes to má přenést, nebo se věnovat něčemu jinému, že to přejde. Nepřejde. Tu zlomenou ruku taky nerozhýbete, ani když na ni nebudete myslet. Spíš se snažte takového člověka dokopat k tomu, aby vyhledal odbornou pomoc. Jít k psychiatrovi není žádná hanba, i když to dlouho bylo považováno za něco dehonestujícího. Ale svět už takový není. Ten můj rozhodně ne a ten jejich také nemusí být. Dohromady to může být náš svět, v němž nejsme semletí vlastním žitím. A to za to rozhodně stojí.