Specialista na hajzly

Z nadpisu by se mohlo zdát, že v tomto článku půjde o výčet mých životních ztroskotání na ledovcích v podobě lidí, kteří mi prošli životem. Tentokrát ne. Půjde o něco optimističtější stránku života.

Kdo mě čte déle, už ví, že jsem technický typ. Když něco neumím, rychle se to naučím, proto jsem takový ten člověk pro všechno. V mžiku bych se mohla stát hodinovým manželem, kdybych ovšem měla koule na podnikání. Když jsem se pak v patnácti rozhodovala, co dál dělat, elektrikář byla jasná volba. Jenže matka mi důrazně vysvětlila, že to pro holku není vhodný obor, a že by mě chlapi neuznávali jako mistrovou (věděla jsem tenkrát prd, a nemohla oponovat, že mistrovou ani dělat nechci), takže jsem se přihlásila na to, co mi vybrala ona. Až po letech jsem se dozvěděla od babičky, že i moje matka chtěla jít na elektrikáře a na školu se nedostala. Z nějakého divného důvodu to zkazila i mně. Jelikož jsem se učila v oboru, který mě nebral, bylo celkem jasné, proč jsem ho ani nedodělala.Pak přišlo několik zaměstnání, z nichž ani jedno nebylo to, co by mě bavilo. Ale dokud z toho koukaly zelené papírky, byla jsem ochotná to skousnout. Po peripetiích od strážného v průmyslovém objektu, přes pokladní v supermarketu až po baliče ve fabrice na komíny konečně bleskla v inzerátech práce, která slibovala něco, co bych chtěla dělat. Prodavač v hobbymarketu na pozici Sanita - Nářadí.

Nejen že to splnilo moje očekávání, dokonce ho to předčilo. Do sanity jsem vplula jako ryba do tůňky a byla tam nesmírně spokojená. To se projevilo i na zákaznících, kteří mě časem vyhledávali a nechtěli, aby je obsluhoval nikdo jiný. Proto když mi po dvou letech ředitel dal podepsat výpověď dohodou, brala jsem to jako neskutečnou ránu osudu. V té době jsem řešila mamku s rakovinou a tohle byl poslední hřebíček do rakve mého sebevědomí.

Těšilo mě ale, že když jsem potkala některé své zákazníky, tak se po mně pořád ptali a chtěli, abych jim dala vědět, kdybych šla dělat jinam na stejnou pozici. I dojíždět by byli ochotní... to nemálo zahřeje.

A ta chvíle konečně přišla. Ve změti inzerátů už jsem po čtyřměsíční nezaměstnanosti nevěřila, že najdu něco, co by se mi líbilo, a přestala jsem si vybírat. A najednou, čerstvý, asi hodinu starý inzerát, že do Ústí do Baumaxu hledají prodavače na Sanitu. Okamžitě jsem odepsala, druhý den mi volali a na třetí den si mě pozvali na pohovor, který vyšel kladně. Zase budu na svém území, mezi záchody, vanami a fitinkami. Zase budu celým člověkem...