Reportáž psaná na nemocniční posteli

Dozrál čas vrátit se k jednomu článku, který zaniknul se starými stránkami. Protože se pohybuji ve skupinách, kde je toto téma pořád živé, napíšu ho znovu a lépe. Hlavně doplním o postřehy ze skoro čtyř let po operaci.

Jak už jste se mohli dočíst, mít děti pro mě byla ta poslední věc na světě, kterou potřebuji, takže bylo nutné najít pohodlné řešení, které by mě zbavilo jak menstruace, tak možnosti otěhotnět. Jak ale na to, když peněz nebylo dost a navíc bylo člověku líto, že ten orgán pak vezmou a vyhodí?

Odpověď přinesl článek květnu 2017 na některém ze zpravodajských portálů a jeho titulek, že uběhl rok od první transplantace dělohy. Zaujalo mě to. Psalo se tam o Docentovi Froňkovi z IKEM a Doktoru Chmelovi z Motola, o studii transplantace dělohy a také o tom, že většinou se povede najít dárce jen v rodině. Hlavně proto, tedy, že o tom málokdo ví. Nedalo mi to. Tohle by bylo řešení, koza by se nažrala a vlk by zůstal celej.

Žádný kontakt tam nebyl, tak mě napadlo napsat přímo na centrální e-mail nemocnice IKEM, že se nabízím, jako dárce orgánu. Uplynul týden, dva, tři a už se mi zdálo, že to buď odignorovali, nebo to spadlo do spamu, když mi v mailu přistála odpověď přímo z transplantačního oddělení nemocnice. Koordinátorka mi napsala, že pokud mám opravdu zájem dělohu altruisticky darovat, mám jim napsat něco o sobě, co mě k tomu vede a tak. Takže jsem sepsala dopis, v němž jsem vysvětlila, že se necítím být smířena s údělem ženství povíjet děti a že ho s radostí přenechám někomu, kdo o to stojí. Že už to tak mám nastavené od mala a nikdy jsem ani na moment nezatoužila po tom být matkou, krom období, kdy jsem nechtěně otěhotněla, a rozjitřily se mi hormony.

Evidentně to zapůsobilo a pozvali mě na osobní konzultaci. Od začátku se mnou jednali vysloveně uctivě a na úrovni. Docent Froněk i paní koordinátorka byli strašně moc fajn a neustále mi dávali najevo, jak si mého rozhodnutí váží. Dali mi doporučenky na prvních několik vyšetření - určitě tam byly odběry krve, tlak, kardio a myslím ultrazvuk. A samozřejmě gynekologické vyšetření u doktora Chmela v Motole. Tam vedla první cesta, protože když už jsem v Praze, tak proč to nevyužít.Vejdu do ordinace a tam obrovskej, dvoumetrovej plešatej chlap. Potkat ho za tmy v podchodu tak před sebe hodím peněženku a rychle vycouvám. Představa, že se před něj musím rozcapit na kozu, mě vyděsila podobně. Jenomže pak přišly první vtípky, povídání si a najednou bylo po všem a my dál kecali v ordinaci. Naprosto neskutečný člověk, totálně dokázal odbourat nervozitu a strach.Zajímavé vyšetření bylo CT (nebo to bylo MR?) kontrastní látkou. Její účinky se projevily hlavně v prokrvených sliznicích, takže podivné teplo v rozkroku pro mě znamenalo šok, že došlo k úniku moči. No, nedošlo. Všechno to udělal ten kontrast a do toho zněly pokyny k vyšetření namluvené Petrem Nárožným.

V druhé vlně vyšetření pak bylo kardio a samozřejmě psychologické vyšetření. Před ním mě jímala hrůza, protože s faktem, že nejsem zrovna etalon normality, mě nemusí nikdo seznamovat. A co kdyby to moje úzkosti, deprese, ADHD a hraniční Asperger, prostě zmařily? Nakonec se z toho vyklubal jen fakt moc fajn pokec s doktorem, který ze sebe nedělal Hogo Fogo a v klidu mi to odbouchnul.

Nakonec komise, která taktéž byla jen pohodovou rozmluvou mě a skupiny doktorů. Suma sumárum - žádné ústrky nebo odsudky, naopak vlna vděku a pochopení. Po tom všem už mě v kapse hřál papír s termínem operace. Možná jsem na nějaká vyšetření zapomněla, Vím, že pár dní před termínem jsem byla ještě na gynoskopii a vyndání tělíska v Motole - byla to jednodenní záležitost v narkóze.Narkóza je vůbec zajímavá věc. Někomu je po ní špatně, já ji ale snáším dobře a ještě si užívám ten pocit, když usínám a hlas anesteziologa se prohlubuje a mizí.

Den před operací nástup v IKEMu. Samostatný pokoj, naprosté soukromí a klídek. Večer odchlupení žiletkou, glycerinový čípek a hladová dietka. Vzhledem k faktu, že mě mělo čekat zhruba šest hodin na sále, pochopitelná. Ráno klasická kontrola, sbalení osobních věcí do pytle a odevzdání telefonu personálu. Pak jsem si lehla na vozík a tradá směr operační sál. Vyfasovala jsem anděla, punčochy kvůli sraženinám a epesní čepičku. Na sále mi píchli sondu na epidural. Trochu jsem se toho bála, protože se píchá do míšního kanálu, podobné jako lumbální punkce. Ale obešlo se to bez bolesti a později jsem tenhle výdobytek moderní civilizace fakt hodně ocenila. Pak už jsem se jen položila a užila si usnutí.Probuzení po šesti hodinách bylo zvláštní. V polobdělém stavu se mi hlavou proháněly halucinace v podobě zlaté třpytivé tekutiny. Příjemný pocit ale po chvíli vystřídala příšerná zima. Klepala jsem se jak malej pes. Ošetřovatel, který byl u mě, mě uklidňoval, že když je takovou dobu otevřené tělo, tak prostě vystydne, a když se ohřívá, je pocit zimy největší. Šoupnul mi pod deku takový fukar s teplým vzduchem, a když jsem přestala připomínat pračku puštěnou s cihlou v bubnu, jal se ze mě sundat přikrývku a omývat ze mě krev a bůhví co ještě. Od pasu dolů jsem se necítila, takže mi to nevadilo a pocit studu mladík rychle rozehnal, když mi říkal, že omýval i horší těla (nejsem zrovna Twiggy, či spíš jsem třikrát Twiggy, aby to bylo přesné).

Asi jsem zase usnula, a probudila se na pooperačním pokoji. Vedle mě pumpa tiše dávkovala epidural a mně bylo fajn. Žádná bolest, dobrá nálada, ale bylo mi řečeno, že telefon dostanu až na běžném pokoji, takže jsem myslela, že manžel a mamka vůbec nevědí, co se děje. Až později jsem se dozvěděla, že si zavolal a na můj stav se doptal.Pořád víc spící, než bdící jsem strávila noc na pooperačním a ráno šup na můj pokoj.

 
Při převazu jsem poprvé viděla ty díry do břicha. Od pupíku až nad stydkou kost zasponkovaná jizva a dva drény, malý a velký. Dobrá výzva byla první jídlo - do té doby mi šla výživa přímo do žíly. Byla to kašovitá strava, prý aby se mi rozpohybovala střeva, ale spíš se mi povedlo toho víc vybryndat, než sníst. Dlouho mě ležet nenechali. Epidural mi odpojili, takže jsem pomalu začínala přicházet k sobě ale i tak mě pořád tlumili lékama do kapačky. A prý, že se půjdeme sprchovat. No tě prkno. Dostala jsem kyblíček, do toho si naskládala dvě flašky od drénů, pytlík na moč a za povzbuzování a pomoci dvou sester jsem se doplazila těch pět metrů do sprchy. Kurva, to byla dálka. Pocit, že jakmile si stoupnu, sponky na břiše se mi rozletí a já budu jak "střeva ven" z Mlčení jehňátek, byl fakt silný. Nejvíc tedy při kýchnutí nebo zakašlání a to jsem ještě netušila, co přijde, až budu potřebovat na velkou.

Asi čtvrtý den hospitalizace mi vyndali drény a cévku. Byl fajn pocit zbavit všech těch hadiček, ale vyndávání drénů mi málem obrátilo žaludek. Nebolelo to, ale když vám z břicha vytahují několik metrů dlouhý knot a vy se na to díváte.... Nic moc. Chodila jsem už celkem obstojně a tak prý, že mě po víkendu pustí domu. Celkem jsem byla hospitalizovaná týden. Poslední den mě naložili do sanitky a z Prahy odvezli až do Teplic před dům. Dokonce jsem byla tak plná energie, že jsem si skočila i pro pár věcí do obchodu a když přišel manžel z práce a dozvěděl se to, málem mě zaškrtil. 

Za dva týdny mi pak vyndali polovinu stehů a za další týden zbytek. Pár kontrol v rámci studie a celkem cca tříměsíční pracovní neschopnost, po níž jsem se vrátila plně zahojená. Sex po šestinedělí byl ještě lehce bolestivý a objevilo se lehké krvácení, které bylo způsobené granulací na sliznici, ale aplikace už nevím jaké vodičky na kontrole, vyřešila i tenhle problém.Rozhodně musím říct, že veškerý servis, jaký mi v IKEMu poskytli, byl naprosto nesrovnatelný s běžnými zdravotnickými zařízeními - soukromý pokoj, skvělé jídlo, péče a pomoc, včetně neskutečně osobního přístupu lékařů.

Dnes už si skoro ani nevzpomenu, že jsem na operaci byla. Jizva je zahojená krásně, bolesti ani pnutí nemám žádné, a jako bonus žádné riziko nechtěného otěhotnění a žádný menzes. Doporučuji komukoliv, kdo má dobrý zdravotní stav, přemýšlí o sterilizaci a má strach, že by mu ji lékaři nedovolili třeba kvůli věku, aby se zkusil vydat touto cestou. Vlk se nažere, koza zůstane celá a ještě to někomu pomůže.