Přes deset let...

Když mi bylo devatenáct let, založila jsem si blog Večernice. Překvapilo mě, že jsem nějakým zázrakem u čtenářů zabodovala. Fungovalo to dlouho, přes stovku vracejících se čtenářů a desítka tech opravdu aktivních. Byl to krásný čas, ale pak přišla práce, méně volného času na psaní článků a také méně energie. Nakonec blog usnul, jen sem tam přibyl článek, vždycky, když jsem se potřebovala vypsat.

Později přišlo spolu s šíleným přesycením blog.cz reklamami uvažování o změně platformy. Zkusila jsem skoro všechno, včetně vlastní domény a stránky na facebooku, ale jedna věc tam chyběla. Komunita, která se na Blog.cz udržela i přes všechny jeho problémy, přes Sponku, Standu a kdo ví, kdo to tu vede teď. Ještě pořád Bára? Nevím. To totiž byla věc, která mě nikdy nezajímala. Vlastně jsem chtěla jedno jediné. Vypsat se.

Názory, pochopení ale i opačné pohledy od lidí, které neznám mi neskutečně pomáhají. Píšu proto, abych s nikým nemusela mluvit. Opravdu, osobní kontakt mi nic neříká, to mě vedlo k psaní blogu, k psaní prózy i poezie. Všechno proto, že psaní si mohu promyslet, kdežto mluvení je věc, která se odehrává rychle a překotně a pak... plácnu něco, co vyzní jinak, nebo je to špatně pochopeno, nebo se zakoktám... A čím jsem nervóznější, tím víc koktám. A jsem pak za hlupáka, co neumí vyjádřit svoji myšlenku.
A proto jsem musela pokračovat i tehdy, když Blog.cz oznámil svůj konec. Nevím, jak dobře mi to půjde s absencí té obří komunity, ale doufám a věřím...