Posedlost Černobylem

"Major honil padouchy, kdo kejval v klidu žil 

a nám to smetlo klobouky, když bouchnul Černobyl. 

Kdekdo seděl v žaláři a doba byla zlá, 

to je tak, když se podaří, to co se dařit má." 

Když se nedaří, co se dařit má...

Narodila jsem se rok a půl po černobylské havárii. Že k ní došlo, jsem věděla tak nějak odjakživa, ani nevím, jak je to možné. Z nějakého důvodu mě tohle téma zajímalo už od mala - pamatuji si, že jsem v nějaké knize, kterých kolem mě při vyrůstání v Městské knihovně Bílina, bylo opravdu hodně, narazila na informaci, že Černobyl nebyl první takovou nehodou. 

První výbuch, avšak velmi dobře ututlaný se odehrál v Ozrojsku v roce 1957. Tahle informace plíživě odstartovala moji ohromnou posedlost Černobylem a vším, co se ho týkalo. Sháněla jsem publikace, kterých v té době nebylo moc, ale postupem času jsem načetla všechno, co se tématu týkalo. S rozšířením internetu se informace staly ještě dostupnějšími. 

Naprostý boom ale nastal po vydání hry S.T.A.L.K.E.R. a vygradoval po natočení HBO minisérie Černobyl. Pak už se daly zprávy a publikace přehazovat vidlemi. Za úplně nejlepší, považuji knihu Serheiie Plokhého Černobyl - Historie jaderné katastrofy. 

Ještě před minisérií jsem ale toužila navštívit Černobyl, nebo přesněji Pripjať, protože město po evakuaci zůstalo v téměř nezměněném stavu. Panelový pomník havárie, křičící na lidi výčitku, jak je to mohli dopustit. Úžasné místo na fotografování postapo urbexu a zároveň pro uvědomění si, že tehdejší vládnoucí garnitura se neštítila pro utajení ohrozit neskutečné množství lidí. Velmi dlouho otálela, než vůbec dala pokyn k evakuaci.

Z lidského hlediska se tedy nejvíc provinil tehdejší režim plný polopravd a lží. Čím víc jsem se prokousávala do tématu i s jeho historickým pozadím, tím jsem to viděla jasněji. Snažili se to ututlat stejně, jako havárii v Ozrojsku a pozdější výbuch v Leningradu, který měl dokonce naprosto stejný důvod, jako černobylská exploze. Kdyby ho neutajovali, mohli v Černobylu reagovat mnohem rychleji a lépe. Dost možná by havárii předešli. 

Postupně si skládám jednotlivé dílky skládačky a obraz je poměrně ucelený, jen jediný dílek mi zatím chybí a tím je samotná návštěva Pripjati. Spousta lidí mě od toho zrazuje, rodinou počínaje, ukrajinskými kolegy (bývalými) konče. Pravda, Míša o tom ví své. V té době sloužil jako velitel hasičů a byl povolán i do Pripjati, kde pomáhal po havárii s dekontaminací. Jenomže... srdci neporučíš.

Takže k průzkumu samotné havárie a jejích okolností, se přidal i průzkum agentur, nabízejících zážitek ve formě exkurze. Nenechám si ujít jedinou přednášku kohokoliv, kdo už tam byl. Vsakuji informace jako houba a i doma už přeřadili z "nejezdi tam" na "až tam pojedeš..."

Chtěla jsem jet už vloni, protože zprávy upozorňují na chatrný stav města a hrozí, že v dohledné době tam bude zamezen vstup. Nebo hůř, že to zakonzervují a bude z toho masová turistická atrakce. Obojímu bych se chtěla vyhnout, takže... Letos už to asi neklapne, ale snad napřesrok bych mohla dosadit poslední dílek do skládačky své posedlosti.