Podivný mechanismus snů

Můj muž říká, že sny jsou jen pokus mozku utřídit si vjemy, vzpomínky a pocity. Já mám spíš pocit, že sny jsou pokus mozku dostat mě na úplné dno. Odjakživa trpím na noční můry a budívám se s leknutím a křikem. A to i přesto, že sen, který se mi zdá, není nutně vyloženě hororový. Bude to nejspíš proto, že nejvíc vyděšená jsem z reálných situací.

Dnes jsem vstala s pocitem kocoviny, ačkoliv jsem včera nepila žádný alkohol. Ve spánku jsem si přeležela kotník a můj mozek tomu bolavému pocitu vyštrachal už mnoho let pohřbenou vzpomínku na dávno prožitou autonehodu. Tenkrát jsme s mým prvním přítelem Ivanem jeli k jeho babičce do Tanvaldu. Nabrali jsme ještě nějaké kamarády šermíře a vezli je do Chrastavy na raně středověkou akci Wothanbug. Ivan se chlubil, že jezdil závody do vrchu a kamarádům chtěl ukázat jak skvělý je řidič, takže v těch uzoučkých serpentinách jel jako blázen. Jednu zatáčku ale nevybral a v té rychlosti to napral do stromu. Vždycky jsem jezdila se sedačkou posunutou co nejvíc dopředu, že jsem se koleny dotýkala palubky. Najednou, jako ve zpomaleném filmu jsem vnímala ten náraz, škubnutí pásu, jak se mi zasekl do ramene, zvuk muchlaného plechu a hlavně pohyb celého předku, který způsobil, že se palubka posunula o nějakých pět centimetrů ke mně. Tím, že jsem o ni byla opřená koleny, jsem cítila každý milimetr a měla jsem ohromnou kliku, že jsem to tenkrát odnesla jen podlitinami. Auto bylo jakžtakž pojízdné i přesto, že vypadalo jak zmuchlaný kus alobalu. Nechala jsem se odvézt na pumpu, tam si koupila kusovou cigaretu, kterou, ač v té době nekuřák, totálně rozklepaná vykouřila.

Za těch šestnáct let od nehody se z toho stala jen mlhavá vzpomínka. Až do dneška. Mozek vyštrachal chvíli, kdy jsem byla pravděpodobně nejvíc vyděšená a naservíroval mi ji s omáčkou velmi podobnou skutečným okolnostem nehody. Teď sedím, myšlenky mi létají na všechny strany, jak kusy nárazníku obstarožního Fordu a já se je snažím utřídit tímhle psaním.

Nevím proč, ale mám sny barevné, zvukové, velmi živé a dost si z nich pamatuji. Nejspíš kvůli tomu mě každý divný, nebo emotivní sen odrovná minimálně na půl dne. Jak jsem psala, nemusí jít jenom o traumatické zážitky.

Z důvodu mojí abnormality a neschopnosti řešit věci standardními způsoby (ADHD a hraničně Aspergerův syndrom, k tomu úzkostná porucha) jsem se rozhádala se svými ségrami. Vždycky pro mě byly nejdůležitějšími lidmi v životě a najednou jsou fuč. Udělala jsem pár věcí, které mi přišly normální, ale zřejmě nezapadaly do jejich normativního měřítka. Omlouvala jsem se asi stokrát, a i když Petra už svůj ostrý postoj ke mně poněkud obrousila a občas mi i napíše, Pavla, o které jsem si vždycky myslela, že je větší srdíčkářka, ani neodpoví na zprávu. Nikdo neví, jak moc mě to bolí. Poslední slova, která jsem od ní slyšela, byla, že jsem kráva, když mi volala, že babička zemřela. Švagr se mi snažil tu novinu zavolat, ale já ho neměla uloženého. V noci prostě cizí čísla nezvedám. Proto jsem kráva a musela jsem se to dozvědět ještě k té šílené zprávě, že svět opustila jediná žena, která mě měla bez výhrad ráda a podporovala mě, i přes moje výstřelky.

A zase vrátím ke snům. Často se mi zdá, že je všechno v pořádku a já jsem zase součást rodiny. Řešíme normální věci a já se dozvídám noviny, které mě v reálu buď míjí, nebo se ke mně dostanou králičím telegrafem. Prostě mě obě berou, jako by se nic takového nestalo a i já to tak ve snu vnímám, i když v běžném životě bych měla velký problém znovu začít důvěřovat. Nebo sny, v nichž babička žije, a já mám zase křídla, pod která se můžu schovat, když je mi nejhůř.

Probuzení z takových snů je snad ještě horší, protože přijde uvědomění, že nic z toho už dávno není pravda. Že jsem pro ostatní necitlivé a alibistické hovado, které si nezaslouží pozornost a kontakt tak maximálně ze slušnosti.

Tyhle sny byly jedním z důvodů, proč jsem skončila na antidepresivech. Prý souvisí s úzkostnou poruchou a je pravda, že prášky mě těch děsů na dlouho zbavily. Ale teď jsou stvůry zpátky. Ještě silnější, než dřív.