P.

21.05.2021

Každému projde životem nespočet lidí, ale jen někteří v něm zanechají hlubokou stopu, ba dokonce brázdu. Často to ani nemusí být nijak blízcí lidé, stačí, aby byli zosobněním určité dokonalosti. Zastávají pak v našich myslích podobné pozice, jako celebrity, ke kterým zbožně vzhlížíme.

Po tolika letech už vážně nedám dohromady, kdy jsme se potkali poprvé. Spíš jen tuším, že to bylo na natáčení scén do nikdy nedokončeného filmu. Nakonec z toho byla alespoň parádní taškařice s návštěvou falešného papeže ve "falešném" městě. Ale perlou na téhle akci pro mě byl on.

Žádný čahoun,  dost hubený skoroalbín s podholem, mušketýrskou bradkou a až neuvěřitelně drzým výrazem v tváři. Přesto, že nevypadal jako klasický pankáč, měl pro mě v sobě samotnou definici punku. Tím, jak mluvil a o čem, tím zvláštním kontrastem ohromné inteligence a nedbalého, bohémského vystupování, si mě naprosto získal.

Každou svou buňkou ve mně vzbuzoval obdiv a pocit, že tohle je dokonalý prototyp člověka, jakým chci být. Čas šel dál, občas jsme se potkali někde na pivu, poseděli, a já se čím dál tím víc snažila udělat něco, aby si mě nějak hlouběji všimnul. Ne, nepleťte si to s platonickou láskou. I když je to i dnes hodně hezký kluk, tohle mi bylo na hony vzdálené. Přesto jsem mu chtěla nějak zaimponovat a drtilo mě, když se mi nedařilo proniknout přes jeho intelektualitu.

Jednou se mi to povedlo, když jsem zjistila, že má rád E. A. Poe... Vyštrachala jsem svůj dávný překlad básně Sen ve snu a on se mu líbil, ba dokonce řekl, že to je nejlepší překlad, jaký četl. To ego, jaké jsem v tu chvíli měla, si nikdo nedovede představit.

Když se mi rozpadlo manželství a začala nová etapa mého života s Peckou, který ho také znal, chodili jsme si občas sednout ve třech. Večer v Aristokratu, zakončený spanilou jízdou na dětském odrážedle sebraném u popelnic po náměstí, budu už asi navěky brát jako nejlepší pařbu svého života. Když to vypadalo, že mi nový vztah nevyjde, byl to právě on, kdo mi byl oporou a za to jsem mu dodnes vděčná.

Je to deset let. Pijatyky ustaly, život se mi stabilizoval, ale všechno jen proto, že se mi podařilo najít sebe sama. Zbavit se těch nánosů ostatních lidí a osobností. Orvat je ze sebe... a jedním z těch brusných kamenů byl, i když to nejspíš neví a nikdy se to nedozví, právě on.

I teď mám ráda jeho syrovou poezii, ze které dýchají špinavé, začouzené Sudety a které se už nesnažím přiblížit. Mám svůj vlastní styl sebevyjádření a díky němu vím, že přesně to je v pořádku. Že každý člověk je individualita a bylo by pěkně na prd, kdyby všichni byli stejní. Díky za to.