O čápech a lidech

Nějakou dobu jsem se napsání tohoto článku bránila. Snad z pocitu, že tím stejně nic nezměním, snad proto, že nad množstvím lidí, o jakých se chystám psát, pořád ještě převyšuje množství těch rozumných - skutečných milovníků přírody se vším, co k ní patří.

Už několik let je mojí vášní ornitologie, jsem dokonce členem ČSO. Kamarád Bubáček, který to o mně ví, mi poslal odkaz na stránky bohuslavického čapího hnízda na komíně továrny Kara Trutnov. Aniž by to věděl, způsobil tím malou posedlost čápy celé naší rodině. Sledovali jsme snášení vajíček Bohunky a Bohouška na bohuslavickém komíně, později i nezkušené čápy Betynku a Kubu na pivovarském komíně v Trutnově. Každé jejich vajíčko, pak i jejich líhnutí, bylo u nás doma tématem k hovoru, a i když všichni víme, že koukáme do hnízd divokým tvorům a ne mazlíčkům, stali se čápi tak nějak součástí našeho každodenního života. Do jisté doby to byla záliba několika desítek až stovek lidí, scházejících se na facebookové stránce Čapí hnízdo v Bohuslavicích a komentujících dění na těchto dvou hnízdech i na mnoha dalších, polská a německá hnízda nevyjímaje. Vládla pohodová atmosféra. To se začalo měnit po tom, co médii proletěl příběh Bukáčka - čápa z Mladých Buků, který se už podruhé stal vdovcem, jenomže tentokrát mu zůstalo na krku hnízdo se čtyřmi hladovými zobáčky. Protože čápice Barunka zemřela vinou lidské činnosti (dráty vedení vysokého napětí), vzali situaci do rukou zase lidé, a čápovi pomohli. Pan Havrán a pan Zeman lezli třikrát denně na hnízdo s donáškou krmení, aby Bukáček ani mladí nestrádali. Skupinu tak začalo sledovat mnohem víc lidí a Bukáčkovi i oběma náhradním lidským maminkám fandili. Ovšem do doby, kdy Bukáček zhodnotil situaci a nejmenší mládě vyhodil z hnízda. Zřejmě seznal, že i s vydatnou lidskou pomocí jsou čtyři hladové krky nad jeho síly a vzal to systémem "nejslabší, máte padáka. "

Mrzelo mě to, koho by to nemrzelo. Ale takové věci se dějí dnes a denně, jen o nich nevíme. V tu chvíli se ozvala řada rádobymilovníků, že Bukáček je krkavčí otec, že si pomoc nezasloužil a druhá vlna hlasů volala po tom, aby byla mláďata odebrána z hnízda, než je vyhází všechna. Přitom právě odebrání mladých  bylo to, čemu se ornitologové za pomoci náhradních maminek snažili vyhnout. Proč? Protože čáp vychovaný v záchranné stanici už v ní nezřídka zůstane. A když se mu přece jen podaří vrátit do divočiny, málokdy přežije dlouho. Nemá výchovu od rodičů a chybí mu i přirozený strach z lidí. Je zvyklý mít potravu naservírovanou až pod zobák a nemá instinkty lovce. Přirozeným vývojem by byl takový jedinec eliminován tak jako tak.

Život u Bukáčků pokračoval dál v pohodě, Čáp si mohl více odpočinout, protože zbylá starší mláďata nepotřebovala tolik péče. A teď zpátky do Bohuslavice. Bohunce se povedlo snést pět vajíček, množství, které je na horní hranici. Jak se postupně vajíčka líhla, zvyšoval se i věkový rozdíl mezi prvním a posledním čápětem, to navíc dva dny bojovalo se skořápkou, než se mu povedlo se dostat ven. Nakonec to horkotěžko dokázalo a jako benjamínek si hned získalo množství příznivců. Tedy... Půlka lidí ho pohřbívala už v době, kdy se ještě mělo čile k světu a oba rodiče mu podstrojovali, aby dobře rostlo, a další část apelovala, aby bylo mládě odebráno, než ho rodiče vyhodí z hnízda, jako to udělal Bukáček. Absolutně tak popírali přirozený běh života a podceňovali péči rodičů.

Ta se nakonec ukázala být marnou. Stalo se, co se stát muselo. Malý nerostl a v noci na dnešek uhynul. Dalo se to čekat. Ano, fandili jsme mu hlavně proto, že byl v nevýhodě, ale málokoho rozumného by napadlo podněcovat kohokoliv k lidskému zásahu. Přesto zase spousta hlasů volala, že ho lidé měli zachránit, dokud to šlo a jaký je to chudáček, že bude v nebíčku (cože??) a tak dále. Oplakávali ho, jako by jim zemřel jejich vlastní domácí mazlík. Projevovali se až velmi nesoudně k přírodě. Může za to jistá dávka morality a humanity, kterou se ale chybně spousta z nás snaží aplikovat i na volně žijící zvířata. To je i důvod, proč lidé sahají na srnečky a zajíčky, čímž je v lepším případě odsoudí k dožití v zajetí, v horším k smrti.

A proto, vážení přátelé... mějme rádi přírodu, ale celou. Se zrozením i smrtí a nesnažme se zvířatům přisuzovat lidské hodnoty - nerozumí jim a mají své vlastní, kterým zase nemůžeme porozumět my. 

PS: Zvolání "Cože??" u nebíčkářů se netýká zpochybňování života po životě, ani existence zvířecí duše. Jde spíše o pozastavení se nad hysterickými výlevy pisatelů. Nemám tato provolávání ráda ani u lidí, natož u zvířátek. Jsem věřící člověk, byť ne křesťan, a představa Valhally bez zvířátek by mi byla vysloveně odporná.