Nevím, čím to je

S mým mužem jsme spolu už devět let. Letí to a vždycky s nostalgií budu vzpomínat na dobu, kdy mi v e-mailové schránce přistál první dopis od tajemného ctitele. Tenkrát jsem si myslela, že si ze mě někdo dělá legraci, nebo že mi kamarádi chtějí zvednout náladu, protože tehdy jsem na tom byla vážně mizerně. Můj tehdejší manžel zahrnoval přízní a pozorností každou jinou a já si připadala jako kůl v plotě.

Když jsem mu nesla jídlo, ani se nenamáhal skrýt svojí ICQ komunikaci s nějakou, myslím, že papírnicí, nebo která z těch mnoha to vlastně byla.

Já byla trubka, žila jsem s tím, že na nikoho lepšího stejně nemám, takže jsem držela hubu a krok. A najednou bum. Psaní, v němž mi někdo vyznával lásku. Byla jsem obezřetná, ale vědoma si toho, že to může být reálný člověk s reálnými city, které nechci zranit, jsem odepsala. A odpověděla i na další a další psaní. Nakonec jsem každý večer čekala na dopis a nepřišel-li, regulérně jsem to obrečela.

Po půl roce dopisování svolil k setkání. Byla jsem vyklepaná jako Startka, ale ač tomu obvykle moc nedám, nafintila jsem se a vyrazila na rande. Tušila jsem, že toho, kdo mě tam čeká asi znám, ale i tak to byl téměř ten nejnepravděpodobnější člověk, před kterým mě můj drahý manžel varoval, že to je největší mimoň a blázen. Blázen, ano. Do mě. A když jsem si konečně v mozku srovnala, že ten, kdo mi píše dopisy a obávaný "maniak" jsou jedna a ta samá osoba, zamilovala jsem se do něj ještě víc. Začalo poznávání a zjišťování, že maniak a blázen je někdo úplně jiný a ne moje tajná známost. Když pak došlo k veřejnějšímu přiznání našeho vztahu a plánování společné budoucnosti, byla jsem v sedmém nebi. Přes drobné nesnáze to nakonec klaplo, i když prstýnku a jména jsem se dočkala až po sedmi letech soužití. Ale dočkala.

Občas to nebylo snadné a hlavně fakt, že se můj tajemný ctitel nechce ženit, mě ubíjel. Chvílemi tak moc, že jsem pochybovala o všem. O sobě, o něm, O jeho zájmu o mě, o našem vztahu, jestli má cokoliv z toho smysl.

Když se v mém zorném poli objevila kamarádka, která zájem rozhodně měla. Ve svém pocitu odstrčení jsem si s ní vybudovala cosi malého, křehkého... co ctitele znejistilo natolik, že se konečně rozhoupal. Od té doby máme druhé líbánky. Vlastně jsem si uvědomila, že ačkoliv jsem to každému rozmlouvala, málem jsem opustila osmdesátiprocentní shodu pro těch zbývajících dvacet procent. Jenomže...

Těch dvacet procent jsem vlastně já a tak se ctitelem tvoříme celek. A vždycky, když jsem doma sama, to pociťuji každým pórem svého těla. I když je třeba jen ve vedlejší místnosti, tak se celá cítím, jenom když jsme spolu. A protože jsme v produktivním věku, je jasné, že nás práce rozděluje a já trpím. Jsem dospělá, neměla bych si to brát, ale jakmile jsem sama, upadám do hodně ošklivých depresí. Přitom se netrápím, že nejsme spolu, Chápu to a rozumně si to vysvětlím. Ale jakmile přijde domů, je mi líp. Nevím, čím to je, ale je to tak...