Největší bolest

Většinu času jsem nejšťastnější člověk na světě. Po několika dost bolavých omylech jsem našla muže, se kterým chci zestárnout a jednou i umřít. A přesto on je občas důvodem proč chci zemřít hned. Je pro mě, která když miluji, bezmezně důvěřuji, naprosto likvidační, když to můj partner tak nemá.

Připadám si špinavá a ponížená, kdykoliv žárlí, protože vím, že žárlí bezdůvodně. Trhá mě na kusy, když mi nevěří, přesto, že kdybych měla důvod mu zahnout, věděl by to jako první. Jsem totiž upřímná a možná je to moje největší chyba. Kdybych lhala, že nás jede na to školení celá skupina, možná by byl klidnější. Ale já bohužel vždycky mluvím pravdu.

Od doby, co jsem se poučila, že i blbá pravda je lepší, než jakákoliv lež. A stejně je mi to ke škodě. S poctivostí nejdál dojdeš, ale bude to nejvíc bolet. A já už měla v životě bolesti víc, než jsem schopná snést. Každá další mě posouvá k hranici, za níž nechci. Bojím se jí a přitom by bylo tak lákavé ji překročit a být... bez bolesti, bez nutnosti cokoliv řešit.

Kdyby to ovšem šlo tak, že zavřu oči a prostě nebudu. Hned a bez námitek bych to podstoupila. Je to sobecké ale... Kolik tíhy může člověk unést, než se mu podlomí kolena a prostě ho to rozdrtí? Říká se, že když už nemůžeš, zvládneš ještě třikrát tolik. Ale už je to stokrát... tisíckrát víc od doby, kdy jsem si prvně řekla, že už to nezvládnu, že už toho bylo moc.

Jak dlouho, kolik toho ještě zvládnu unést? Jednou ta míra přeteče, i když to nechci. Nechci ublížit těm, kteří mi zůstali. Těm, kteří mě neodvrhli jen proto, že nezapadám do jejich představy o "dobrém člověku" Těm, kteří mě z nějakého podivného důvodu mají rádi. Ale jednou tu tíhu prostě nevydržím. Vím to.