Mise splněna

Když jsme se přestěhovali na vesnici, vyslovila jsem památné proroctví, že teď se k nám stáhnou všechny kočky z okolí. Protože s Peckou jsme oba kočkomilci, což o nás vědí všichni, včetně těch koček. Takže začalo přikrmování "sousedovic" venkovek. (Bezejmenných koček, které k nim přišly kdoví odkud a během let se jejich populace různě obměňovala, vinou silnice, myslivců a jiných nástrah.) Velice brzo se naučily, že se u nás na střeše šupny zrodilo krmeliště bohaté na odřezky čerstvého masa. V létě se přitoulala tříbarevná kočka, takzvaná pastelová, protože oproti běžným tříbarevkám není její zbarvení složené z bílé, černé a zrzavé, ale z bílé, mourované a zrzavé, což jí zaručuje opravdu originální vzhled. Tak nějak pro sebe jsme jí začali říkat Minda. Prostě jména vybíráme venkovkám intuitivně, takže tu jsou Čičák, jeho brácha Čičík, býval tu Zrzek a Světýlko, po návsi běhává Sněhulka... a vlastně ani jedna z těch koček není naše, jen k nám chodí na návštěvu. Tedy to tak do nedávna bylo.

Minda se okotila. Od sousedů jsme se dozvěděli, že porodila a nedočkavě jsme čekali, až se objeví i s prckama. Netušili jsme ale, že se sebere, vyhodnotí náš pozemek jako bezpečnou zónu a s dětmi se přestěhuje k nám. Takže jsme měli druhé vánoce, ale trápilo nás, že jsou ti prcci jen tak v trávě. Pecka přišel s nápadem, že jim uděláme boudičku. Koupila jsem desky z extrudovaného polystyrenu a tubu Mamuta, a pustili jsme se do architektonického zázraku. V boudičce z růžového polystyrenu bylo sice světlo jako v bordelu, jak vtipně poznamenal můj manžel, ale i teplo, pohodlí a vůně sena a šanty, kterou jsem boudičku postříkala, aby jim byla příjemná. Na boku je pak plošinka se stříškou, kam dávám misky na granule a kapsičky.

Boudička se jim zamlouvala zejména kvůli plným miskám, kam, jak jsme zjistili, se chodili přikrmovat i prcci, asi jim to bylo po mléčné stravě příjemné zpestření. Ale dovnitř ne a ne zalézt. Chtěli jsme to nechat na nich, ze strachu, jak by Minda reagovala, kdybychom jí děti do domečku přesunuli svépomocí. Ale strašilo nás riziko predátorů a hlavně psů u sousedů, kdyby koťata prolezla plotem, ke kterému se den ode dne čím dál tím víc blížila.

Ve středu už jsme se dohodli, že jestli je tam Minda nenatahá sama, uděláme to ve čtvrtek my a boudičku přesuneme na méně exponované a chráněnější místo.

Ve čtvrtek přišel orkán Ignác. Skrz marodní se zády, kdy se spíš plazím, než chodím, jsem se z postele vyplazila až skoro odpoledne. Na facebooku psala moje sošná kamarádka, že ji odfoukl vichr a ve mně hrklo. Vyrazila jsem na zahradu. Boudička odfouknutá do kouta, v tu chvíli jsem byla ráda, že tam mimina nebyla. Přesunula jsem domeček na plánované místo, zajistila ji cihlou a jala se ve vichru hledat koťata. Podařilo se mi najít černobílé, kterému jsme provizorně říkali Felix, protože je zbarvené, no jako Felix z reklam na krmivo stejného jména. Mourovatý sourozenec nikde. Po delším nahánění, vzhledem k mé nepohyblivosti, se povedlo a já držela v rukách uřvané, škrábající klubko hadů v kotěcí kůži. Po otočení na záda se potvrdilo, že Felix není Felix ale Felina. To miniaturní tělíčko ze sebe vytlačilo takový jek, že Minda se přiřítila a sledovala, co to té její hysterce dělám. Když jsem ji šoupla do boudy, okamžitě si k ní vlezla, zkontrolovala, zjistila, že mnoho povyku pro nic a pak zase odešla. Jenomže... kde je Mourek? Pročesala jsem půl zahrady, koukala přes plot k sousedům, když se vrátil Pecka z práce, tak to samé znovu a nikde nic. Jen se mu zdálo, že v tom vichru slyší kotěcí mňoukání, ale nedalo se říct odkud. 

Až když zatápěl, všiml si, že se Minda vrátila do zahrady, kde předtím byla obě koťata. Mňoukala, až Mourka vylákala ven a snažila se odvést do nového bydlení. Jenže zdolání asi 70cm vysoké zídky bylo pro kočičí batole problém. Když se ani na třetí pokus nevydalo do výšek za mámou, zavolal mě Pecka dolů, abych pomohla. Duševně obrněna, připravena na další škrábance a jekot, jsem tu hebkou kuličku chňapla a... nic. Ticho, pohoda klídeček. I drbat pod bradou se nechala. Kontrolou pod ocáskem jsme zjistili, že budeme mít na dvorku babinec. Takže Mourek je Mourinka. V současnou chvíli jsou obě holky i s maminou v boudičce a spokojené, ale... 

Při výrobě boudy, na nás houkli od sousedů, jestli nechceme koťátko, že když tam byli zeměměřiči, našli volat prcka pod pilou. Evidentně se jedná o třetího sourozence. Sice sousedka říkala, že by ho jinak měli pro kluka, ale jak se to má s jejich venkovníma, bezejmennýma kočkama, jsem psala už na začátku. Teď, když se máma s prcky ubytovala v bezpečí, padlo rozhodnutí o to, že pokud to půjde, dáme rodinu zase dohromady.

Nakonec to ale dopadlo tak, že kocourek zůstane u sousedů. Zdá se, že ho chtějí mít v domě, byli s ním i na veterině, a pokud nakonec jednou bude venkovní, stejně se stáhne alespoň částečně k nám.