Je to přece tvoje povinnost!

Prakticky celý život člověk slyší něco o povinnostech. Začíná to v dětství, kdy se povinnostmi stává vynášení odpadků a nošení nákupů. Školní docházka a samozřejmě dobrý prospěch. Později zaměstnání a další povinnosti. Každou povinnost v tomto směru definuje někdo jiný. Některé určuje zákon, jiné společnost a normativa.

Domácí povinnosti, životní povinnosti, pracovní povinnosti, vypadá to, jako by se na člověka nehrnulo nic jiného.

Teď maličko odbočím.

Jako malé dítě jsem si nikdy moc nehrála s panenkami, když už, tak dělaly kompars v mých šílených jízdách po divokém západě, kočárek suploval dostavník a vanička napajedlo pro mého koně, který byl původně něčím, jako taburetkou. Odjakživa jsem si tvrdošíjně trvala na tom, že nebudu mít děti.

Dospělí mi to vymlouvali, že z toho ještě nemám rozum, že si to ještě rozmyslím. Vymlouvali mi to v pěti, deseti, dvaceti... Prostě člověk, který nechce děti, z toho nemá podle ostatních rozum nikdy.

Celé se to změnilo jen na chvíli. V době, kdy bylo moje manželství v troskách a já nechtěně otěhotněla. Hormony a potřeba alespoň nějaké spřízněné duše způsobily, že jsem po tom dítěti v sobě začala toužit. Manžel (teď už bývalý), prohlásil, že se na dítě cítí starý a poslal mě na potrat. Moje racionální já vědělo, že je to správné rozhodnutí, ale to srdeční, rozjitřené okolnostmi brečelo, že takhle to být nemá, že to dítě by bylo mým jediným spojencem. Ale šla jsem. Sama bych ho neuživila, a protože bych skončila pod mostem, skončil by můj spojenec stejně v dětském domově.

Byla to pro mě rána a exmanželovi jsem to dlouho vyčítala. Tedy, jenom tak dlouho, dokud se mi nesrovnaly hormony a život. Pak jsem zase znormálněla a uvědomila si, že by to bylo šílené vytloukání klínu klínem a nechápala, jak jsem mohla být tak blbá a něco takového chtít realizovat. S tím jak nemám děti ráda, by to to chudák robě odneslo nejvíc.

Takže to vlastně trvalo i v pětadvaceti a ve třiceti. Na třicítku jsem čekala s rozhodnutím podstoupit hysterektomii. Už jsem nechtěla, aby se opakovalo další nechtěné otěhotnění a emocionální hup. K tomu by stačilo podvázání vejcovodů, ale já se chtěla zbavit i té nejodpornější součásti ženství - menstruace. Patnáct let bolestí stačilo. V květnu roku 2017 jsem narazila na článek o tom, že v IKEM uplynul rok od provedení transplantace dělohy. Zaujalo mě, že něco, co já nechci, by mohlo pomoct někomu, kdo touží po dítěti. Tak jsem napsala na obecný e-mail IKEMu a čekala. Tři týdny se nic nedělo, tak jsem to začala brát, že asi dobrovolné dárce neberou a najednou... Ve schránce svítila zpráva od koordinátorky transplantačního oddělení.

Přišel kolotoč vyšetření a posudků, na jehož konci čekala šestihodinová operace, o které se rozepíšu jindy. Po propuštění z nemocnice jsem byla konečně svobodná. Žádná antikoncepce, žádný stres, Dokonalá radost, že jsem to všechno zvládla a ještě udělala dobrou věc. Po rekonvalescenci jsem se vrátila do práce, kde se mě kolegyně ptala, co se se mnou dělo, proč jsem nechodila na směny. Celá rozradostněná jsem jí vysvětlila, čeho jsem se zúčastnila. Její reakce mě ale shodila z pomyslného piedestalu radosti.

Podívala se na mě jako na lidský odpad, to opovržení by se dalo krájet. A spustila, že bych se měla stydět, že jsem odporná a egoistická a svého rozhodnutí budu litovat. A že by mě měl (tehdy přítel, dnes již manžel) opustit. Že si vůbec nezasloužím žít, že jsem přišla na svět a sama jsem nepovila. A kdyby se tak rozhodla moje matka, tak tu nejsem a podobné řeči. Tehdy jsem se s ní pohádala a do konce pracovního poměru v té firmě s ní kontakt omezila jen na ahoj ráno a ahoj večer. Strašně mě to ranilo, protože, když jsem nastoupila, přišla mi tahle kolegyně, jako nejlepší člověk, se kterým jsem dělala. Dlouho jsem se kvůli ní zamýšlela, jestli je vážně ženskou povinností plodit děti. A dlouho jsem se sama měla za méněcennou, protože děti mi nikdy nic neříkaly.

Až objevení stránek No Kidding Czech-Dobrovolně bezdětní na FB mě ujistilo, že tomu tak není. Do toho se začaly objevovat i články lidí v mém okolí, o tom, že děti nejsou povinnost. Uklidnilo mě to, a jsem ráda, že se ženy i muži nebojí otevírat tu pomyslnou Pandořinu skřínku a jdou si za svým, i přesto, že se vyrojí tolik odsouzení a pomluv, až to není pěkné.

Lidi, nebojte se. Když toužíte po dítěti a víte, že je to opravdové, jděte do toho. Máte můj obdiv a plnou podporu. Pokud nechcete děti, nestyďte se za to, že jste zvolili druhou možnost. Je přece mnohem lepší se vymknout ze zaběhnutého normálu, než trpět a tím nechat trpět i to dítě, které za svoje zrození nemůže.