Em&Em's

Poslední sloupek z mé minulosti končil rozchodem... K začátku dalšího vztahu se musím ale kousek vrátit. Zhruba o půl roku. Až mě překvapuje, jak se mi tenkrát věci děly rychle a překotně.

Duben 2005, byla zima jako v psinci, ale i tak jsme s Ivanem vyrazili na moji první bitvu. Pohádkový příběh hozený do všegotiky (prakticky jste tam potkali lidi v kostýmech od raného až po vrcholný středověk. Já nafasovala modré pseudogotické šaty s pachy a to bylo tak všechno. V teniskách a šatech, pod které by byly patřily ještě spodní šaty, jsem se jala užívat veselí. Tenkrát byla tolerance ke keckářům ještě poměrně velká, takže jsem neskončila jako lovná zvěř. Ivan mě tam seznámil s kamarádem, říkejme mu třeba Em.

Em byl rozený vypravěč, večer u ohně bylo super poslouchat příběhy, co se mu staly, či mu je vyprávěl někdo z kamarádů. Měl jiskru v oku a jakýsi přirozený šarm, který způsobil, že bych ho mohla poslouchat hodiny. Když pak v neděli přišel, že se mu od čoček podebraly oči, tak jsem navrhla, že ho hodíme domů, aby nemusel vlakem, měli jsme i tak společnou cestu. Asi jsem si tím nad sebou vynesla ortel. Ten nejtěžší. Když jsem ho chudáka sledovala ve zpětném zrcátku, musela bych být z kamene, aby to se mnou nehnulo. Zavelela jsem, že pojedeme k nám, že ségra má určitě opthal nebo něco, aby si ty čočky mohl vyndat a vypláchnout oči. Když pak Ivan odjel do Teplic i s Em, vybalila na mě ségra, že Em po mě jede jak slepice po flusu.

Vysmála jsem se jí, i když měla pravdu. Jsem totiž ten člověk, co nepozná flirt, ani když ho na něj upozorníš. Když jsem ho potkala i na další bitvě, v Kolíně, bylo to pro mě příjemné překvapení. Tehdy jsme si vyměnili telefonní čísla. Tahle zdánlivá maličkost ale ovlivnila můj život na několik dalších let. Em se stal mojí vrbou a já jeho. Povídali jsme si o našich nepovedených vztazích, ve kterých setrváváme, o psaní o vandrech a šermu. Měli jsme spoustu společných témat. To, že se mi líbil, jako chlap, byla třešnička na dortu. Pár dalších společných akcí a jeho rameno, na kterém jsem se vyplakávala z toho, jak mi Ivan lhal. Když došlo k rozchodu, byla jsem hladová po citech jako vlk.Ten večer jsem se rozhodovala, jestli napsat kamarádovi, u nějž jsem věděla, že by měl zájem, nebo ne. A než jsem se stihla rozhoupat, přistála mi na mobilu esemeska, romantická, zasněná, téměř magická. Od Em. 

A k tomu pozvání na Noc vědců na teplické hvězdárně, spojenou s oslavou jeho narozenin. Jela jsem. Vyklepaná, nervózní ze všech těch nových lidí, které jsem tam potkala. Ale právě tahle Noc vědců změnila úplně všechno, ač jsem se to neměla ještě dlouhých pět let dozvědět. Noc jsme trávili v přednáškovém sále, kde jsme si povídali až do usnutí. Já set tedy ještě sebrala a šla na toaletu, a jako na potvoru jen v tričku a kalhotkách, protože ve spacáku nesnesu být víc oblečená, narazila na jednoho ze zaměstnanců hvězdárny, když šel z kopule. Myslím, že jsme na sebe kývli, já maximálně něco zakoktala a zapadla na záchod.

Nespala jsem nakonec. Vytratila jsem se jako popelka brzo ráno a jen Em nechala vzkaz na jediném papíru, který jsem měla u sebe. Slíbila jsem mu ušít australský klobouk, tak jsem měla vytištěné různé modely. On si ale vzkazu nevšiml, a papír s klobouky dal své přítelkyni, aby si taky vybrala. A tím zasel sémě zmaru dosavadního vztahu, protože oproti němu, ona mé nesmělé vyznání našla.Pak následovalo pozvání na vandr na Roverky. 

Inu, jela jsem. Jako kamarádka a nic víc, nevěděla jsem, co se stalo s tím dopisem. Když jsem pak večer na kempu měla slabou chvilku, políbila jsem ho na ruku a pak málem utekla, protože jsem věděla, že je zadaný. Jestli mezi námi byla napjatá struna, tehdy se přetrhla a začali jsme se scházet. Zatím tajně, aby mohl v klidu dořešit rozchod, ale na vánoce už jsme se stěhovali do vlastního společného bydlení. Bylo to hodně sparťanské, ale omnia vincit amor, že.

Růžové brýle musí jednou spadnout. Když zjistíte, že váš milovaný neustále baží po fiktivní postavě, kterou si vybájil, v rámci sebezáchovy se jí stanete. Nebo taky ne, pokud máte hrdost, a tu já neměla. Já jen toužila být milována. Maximálně, bez výhrad. Zahodila jsem osmnáct let svého života a stala se někým jiným. Upírkou.Jenomže po pár letech nestačilo ani to. Člověk se celý život dívá na měsíc a touží se ho dotknout. A pak... pak se mu to povede, má co chtěl a najednou má prostor pro další cíle. Měsíc je super ale už ho znám, co Mars? Dokážu se dostat i na Mars? 

A tak můj milý Em, můj tehdejší manžel, začal ochutnávat i z jiných pohárů, zdali tam není víno sladší. A i když jsem se tvářila benevolentně, užíralo mě to. Dala bych duši za to, kdyby se to vrátilo do stavu, v jakém to bylo dříve. Pak přišly problémy s exekutory a dluhy, které ho doháněly i když před nimi utíkal a mně docházela trpělivost. Z příběhů se staly lži, z okouzlujícího rošťáka vykuk, utíkající před zodpovědností. Všechno hezké dostalo ošklivou patinu prozření a pochopení, že ten kdo se vydává za podváděného chudáka, je sám podvodník.

Odpojili nám elektřinu, protože ji neplatil a moje příjmy byly maximálně z brigád. Protože... jak mi říkal, nebudu přece dělat práci, ve které si nevydělám balík. Sám dělal v pojišťovnách, makléřských kancelářích, chvíli byl u městské policie a nakonec prodával plyn. To byla jeho představa o skvělé práci. Moje ne. Bylo by se mi líbilo prodávat, ale to nebylo shledáno jako dobrá práce. Ale byla by stabilní a nestalo by se, že když neprodám dost zboží, nedostanu zaplaceno jak se to stávalo jemu.

Jeden večer už jsem se zhroutila. U domácího oltáře jsem dávala obětinu bohům a prosila je, aby mi do života vrátili lásku. Udělali to, ale zdaleka ne tak, jak jsem čekala. Hned druhý den mi přišel e-mail od někoho, kdo se podepsal jako Váš Tajemný ctitel.