Džíny, triko, košile

Před víc, jak rokem mě kamarádka přizvala ke hraní textového larpu na téma Supernatural (u nás Lovci duchů). Protože tam došlo k menšímu crossoveru s Marvelem, než jsem se nadála, byl ze mě Thor. Jenomže mi ta bloncka prostě nesedla. Když byl Ragnarok zažehnán a Thor se vrátil domů, věděla jsem, že ho už nevytáhnu a jestli, tak jen příležitostně. A když jsem prošla kolem zrcadla, došlo mi, kdo je moje postava. Nosím totiž většinu času džíny, triko a flanelku a na hlavě... no jo, kšiltovku. Jen ten zrzavý vous mi chybí. Takže je ze mne Bobby Singer a po dlouhé době hraní vím, že máme až moc společného.

Dneska jsem se ale zamýšlela, proč jsem se několikrát nechala od tohoto oblečení odloudit. Vždycky to ale bylo kvůli okolí, protože člověk chce zapadnout, vyhovět druhým. Poprvé to bylo na konci základky a na učňáku. Všechny holky nosily zvonové kalhoty a upnutá trička a mně se smály, že to nemám. Co na tom, že jsem se v tom cítila jak buzík už tehdy a to jsem ještě neměla ani nejmenší páru, jak to se mnou je?

Jenže ani po škole to nepřešlo, protože většina kluků chce mít vedle sebe princeznu. Byly vyžadovány šaty, sukně... vzhled ženy Vamp, a u obou mých partnerů to bylo tak, že si mě stylizovali do jakési svojí chiméry. Ne, že by to nevypadalo hezky, ale na to jak se v tom cítím, nebral nikdo ohled. Když jsem se zkoušela vrátit k tomu, co mi sedělo, bylo mi řečeno, že chlapa vedle sebe nechtějí. Tak jsem se zase podřídila...

Až teď mám muže, kterému bych se líbila i v pytli od brambor a kdybych se v něm cítila fajn, bude to akceptovat. Dokonce dokázal akceptovat i to, že je ve mně víc kluka, než ženy a i přesto mě miluje, protože já jsem já. Postupně přestávám chápat, proč vlastně jsem tak ohýbala hřbet a podřizovala, ba dokonce jsem žila pro to, podobat se co nejvíce ideálu svých partnerů?

Nejspíš to bylo hlavně kvůli sebevědomí. U prvního jsem si myslela, že by si o mě nikdo jiný neopřel ani kolo, a u druhého... No, chodila jsem s ním a vzala si ho po dlouhé platonické lásce a bylo by mě nikdy nenapadlo, že někdo jako on, by měl zájem o někoho, jako já. Inu, byla jsem plná ideálů, nosila jsem růžové brýle - dobře mi tak.
A tak teprve teď jsem tím, čím jsem. Víc dřevorubec, než princezna, víc pankáč, než dáma. Víc já, než Laura nebo Venuše.