Být "dostatečně" trans

Už delší dobu sbírám odvahu pro tenhle článek, protože pro mnohé lidi to bude píchnutí do vosího hnízda. Paradoxně nejenom pro zástupce většinové cis společnosti, ale i pro některé členy trans komunity. Nejspíš mě vyprovokovala situace v jedné trans skupině na FB, kde docházelo k šikaně jedinců, kteří podle jakéhosi normativního měřítka, nebyli pro ostatní dost trans. Ať už proto, že se nacházeli na škále mezi mužským a ženským genderem někde mezi, nebo jen z jakéhokoliv důvodu nechtěli nebo nemohli projít plnou či i částečnou tranzicí a přesto jim jejich stav vyhovoval.

Představa veřejnosti je totiž taková, že trans člověk, který neprojde plnou tranzicí trpí a pokud netrpí, není trans. Jenomže tak, jako celá LGBT komunita, tohle není černobílé, ale jde o celé spektrum. Tradičně se (a leckdy s despektem) mluví o jedenasedmdesáti pohlavích. Už označení pohlaví není správné, protože je to terminus technicus pro to, co máme v kalhotách, a to je oficiálně pouze mužské a ženské. Ani intersex osoby v tomto nejsou nijak zohledňovány. 

Pro to, co máme v hlavě, se ustálil mezinárodní výraz gender. Takže existuje, alespoň podle některých zdrojů, přes sedmdesát různých genderů. Jak je to ale doopravdy?

Prakticky je ten počet spíše taková úlitba veřejnosti, aby si cis společnost uměla představit tu škálu, a nástrojům typu Facebook, aby si tam každý mohl vybrat alespoň přibližnou škatulku, se kterou se ztotožňuje. Jenomže v praxi to vypadá jinak. Ten počet by byl nekonečný, neboť mix mužského a ženského prvku může mít pokaždé jiný poměr a to, co přijde někomu už jako příliš maskulinní či feminní, může jinému naplno vyhovovat, aniž by se jeho genderové cítění nějak posunulo. Přesto ale ví, že do klasického bipolárního rozvrhu společnosti muž/žena to už nezapadá. Pro lepší představu si představte graf o dvou osách F a M. Pak ten graf posypte zrnky rýže. Každé bude ležet někde jinde. A přesně stejně se to má s trans lidmi. Jsme individuality.

Některá zrnka budou přímo na osách M a F. To jsou lidé, u kterých se gender a pohlaví sejdou bez jakýchkoliv odchylek, a kteří podstupují plnou tranzici, takže nakonec žijí téměř stereotypní život v souladu genderu a pohlaví. Ruku na srdce, v současnou dobu mám pocit, že v množině trans lidí jsou zastoupeni spíše v menšinovém počtu. Jsou to ti, na které je společnost včetně lékařů nejvíce připravená. Ale co ti ostatní? Ti, kteří z jakéhokoliv důvodu chtějí podstoupit jen částečnou, či žádnou tranzici? Jsou pak méně trans, když tělo prostě úplně neodpovídá tomu, co mají v hlavě? Odpověď je, že samozřejmě ne. Však trans také znamená napříč, skrz. Ne naproti. Už samotné pojmenování naznačuje, že nejde o bipolární záležitost.

Co tedy lidé, kteří nesouzní s mužskou ani ženskou rolí či intersex lidé? Proč legislativa nehledí na jejich potřeby? Podle některých názorů by bylo cestou vytvoření třetího pohlaví. X v občance místo F a M. Ovšem ani to není ideální řešení, protože to poukazuje na určitou odlišnost, tím způsobuje zranitelnost a dává prostor k šikaně. Nejlepším řešením by bylo žádné písmenko. K čemu musí být v občance uvedené pohlaví? Zrušit to by znamenalo úlevu pro většinu trans komunity. Spolu s možností projít třeba jen částečnou tranzicí by to vyřešilo nejeden probém. Na nebinární lidi ovšem nemyslí ani náš tvrdě binární jazyk. Oproti téměř bezpohlavní angličtině, má v češtině každá věc rod. Nabízí se střední rod, i ho dost lidí používá, ale mně osobně přijde do jisté míry pejorativní. Čím dál častěji se tak kromě klasických tvarů s lomítkem či hvězdičkou (On/a Měl/a případně On*a měl*a) objevují pokusy používat tvary s x (místo rod určujícího Ona měla je použito Onx mělx) nebo množné číslo ve formě onikání (oni měli), nic z toho ovšem není zakotveno v jazyce, proto téměř každý má svoji vlastní formu vyjadřování.

Spousta lidí se tranzici neodhodlá podstoupit ani tehdy, když ji chtějí. Současná legislativa požaduje úkony, které ohrožují fyzické i psychické zdraví, místo toho, aby ho chránily. Kdo se chce pustit do tranzice, naráží na mnoho překážek. Jedna z prvních je fatální nedostatek lékařů, zabývajících se trans problematikou. Ti, kteří se jí věnují, jsou ve většině případů (čest výjimkám) svázáni onou bipolaritou. Takže (je to jen příklad) trans muž by měl mít rád pivo, nevařit, neuklízet, a být na holky. Trans žena pak by měla být domácí puťka, toužit po dětech, ráda se malovat, pečovat o sebe a být na kluky. Zejména ta orientace bývá stále ještě prověřována a brána, jako berná mince k povolení či zamítnutí tranzice. Vyšetření, jakým se toto zjišťuje, je pak další z mnoha nepříjemných překážek.

Od pletysmografie už naštěstí pomalu bývá upouštěno, protože vůbec nemá vypovídající hodnotu o tom, jakého je ten daný člověk genderu, ale jen o tom, co ho vzrušuje. Navíc jde o vyšetření velmi ponižující, při němž jsou na genitál připevněny elektrody snímající prokrvení při stimulaci vizuálními podněty. Ty obsahují nejen klasické porno, kterého je plný internet ale i "chuťovky" jako velmi sadistické záběry, zoosex a dětské porno. Prakticky se jedná o přístroj, který se v padesátých letech, kdy byla v Československu trestná homosexualita, používal k odhalení gayů, a později, když došlo k její dekriminalizaci, se začal využívat k usvědčování sexuálních delikventů, ale to přece transgender lidé nejsou! Výsledná data jsou navíc v tomto případě naprosto bezcenná, protože stejně tak, jako mezi cis najdete gaye, lesby, bi, pansexuály a dokonce asexuály, tak ty stejné orientace najdete i mezi trans lidmi. Nechápu pohnutky, které lékaře, který by měl pomoci sjednotit mozek a tělo, vedou ke stresování člověka takovýmto vyšetřením.

Ale děje se to. Stejně jako spousta věcí, menších či větších, které se lidem v cestě za pravým já pletou pod nohy. Většinou to probíhá tak, že člověk navštíví sexuologa a ten ho pošle k psychologovi, který má posoudit, jestli je "skutečně" trans (to se v případě zvolení psychologa nezabývajícího se trans problematikou může hodně zvrtnout)a endokrinologovi, který posoudí, zda je možná hormonální terapie. Pokud vše klapne, jak má, po několika návštěvách má člověk v kapse recept na hormony a žádanku na matriku o neutrální tvar jména (který si ale může zřídit za poplatek, tuším v současné době 2000 Kč i bez žádanky). Někomu neutrální tvar nevyhovuje - v případě fotografky Terezy Španihelové to vedlo problému, protože podle komise nesplnila real-life test. Pouhý projev individuality, který navíc kořenil ve skutečnosti, že Tereza nechtěla být někde mezi a chtěla měnit jen mezi původním a konečným jménem, ji oddálil podstoupení operace, po níž by se dočkala kýženého F v občanském průkazu.

Real-life test zpravidla následuje po předepsání hormonů a změně jména na neutrál a může trvat až několik let (!), to vše ale stále s rodným číslem a písmenem v občance, neladícím s vizuálem a vystupováním člověka. Takže se může stát, že lékař zavolá paní Alex Nováků a zvedne se chlap s pleší a bradkou. Nebo alespoň ne těm, v kterých taková situace vyvolá dysforii. Úřední tranzice totiž nastává až na samém konci cesty a tento fakt způsobuje mnoho nezáviděníhodných situací ať už u lékařů, v bankách, či při celních kontrolách. V některých zemích (například arabského světa) může jít i o důvod pro nevpuštění za hranice a celkem nebezpečnou věc. Pokud se člověk prokouše množstvím trapasů během let real-life testu, předstoupí před komisi, která posoudí, jak si vedl a potvrdí či zamítne finální krok - operaci, která se většinou sestává z faloplastiky či vaginoplastiky, orchiektomie či hysterektomie (oba pojmy značí sterilizaci) a u trans mužů mastektomie. Trans ženy si musí hrudník vyřešit bez příspěvku pojišťovny.

Operace je ale krok, ke kterému se spousta lidí nedostane, ať už z důvodu, že nesouhlasí s nutností sterilizace (jde o velký zásah do těla, potenciální nebezpečí a zároveň naprostý konec možnosti mít vlastní dítě) či nejsou spokojeni se schopností tuzemských chirurgů vytvarovat věrný a alespoň částečně funkční genitál, zejména u FtM tranzice. Osobně by mě odrazovala ta druhá možnost, protože ty beztvaré "salámy" zdejší produkce jsou spíš k pláči. Dalším důvodem pak jsou obavy z naplnění sexuálního života, strach o schopnost dosáhnout orgasmu a v neposlední řadě zdravotní stav, který může být zádrhelem už u hormonální terapie. Někdo může mít důvody všechny, někdo ani jeden z uvedených a jeho důvod bude jiný. Důležité je, že bez sterilizace se podle současné legislativy změny RČ, písmene v občance a jména na finální, prostě nedočká. A nic na tom nemění, že plně vystupuje a vypadá podle svého genderu. Prostě podle orgánů nejsou takoví lidé dost trans, aby si to zasloužili, přitom jde jen a pouze o úředního šimla.

Jak už bylo napsáno, jsou i lidé, kteří se do tranzice nepustí nikdy. Může se stát, že lékaři dojdou k závěru, že nejsou trans i když jsou, či mají zdravotní problém vylučující některé kroky tranzice, může je odradit složitost toho všeho, Fobie z lékařů či snaha o zachování dosavadní rodiny - strach z reakce dětí, skutečnost, že partner vedle sebe snese androgynní osobu, ale člověka stejného pohlaví již ne a pokud ano, je nutný rozvod, protože legislativa neumožňuje stejnopohlavní manželství. Případně netrpí dysforií a dokážou život žít i v roli, která jim byla přidělena.

Otázkou je, při těch všech potížích, které provází binární i nebinární trans lidi, je nutné dštít na sebe síru? Nestačí, že lékaři posuzují, jestli je daný člověk dostatečně trans? Musí se to dít i uvnitř trans komunity? Všichni voláme po změnách v systému, ale dokud se budou podobné věci dít i ve vlastních řadách, tak bude dlouho trvat, než se jich dočkáme. Proto není nic důležitějšího, než se vzájemně podporovat. On to za nás nikdo cizí neudělá.