Bolesti těla, bolesti duše

Jako nepříliš dobře vyrobený kus, trpím snad už od puberty různými bolestmi, nejčastěji ale bolestmi zad a kloubů. Dětská doktorka povídala mojí mámě, že do třiceti budu na vozíčku, ale důvod, proč tomu tak mělo být, si vzala matka do hrobu. Takže nezbývá teď, když se mi sesypává tělo, hledat tu pověstnou jehlu v kupce sena. S pravděpodobným řešením přišla až před nedávnem ségra, diagnostikovali jí Ehlers-Danlosův syndrom, a protože je to genetické svinstvo, tak ho mám dost pravděpodobně i já. Dědictví po matce a dědovi.

Nakonec mi to potvrdil i ortoped, i když se čeká ještě na genetické vyšetření, je to s vysokou pravděpodobností ono. Důvod mých vyskakujících kloubů a bolestí. Konečně mám něco v ruce a nemusím se dohadovat s těmi, co si myslí, že v mém věku nemám na bolesti, navíc na bolesti, které jdou utlumit jen opioidy, nárok. Nejčastější reakce, se kterou se setkávám, je, že se mám dát do pořádku psychicky a pak se mi srovná i fyzično. A pak přijdou s tím, že bolesti zad jsou nevyřešené spory v rodině a kdesi cosi. Exaktní věda nikde.

Jenomže... Ono je to přesně obráceně. Čím hůř je mi fyzicky, tím hůř to nesu po psychické stránce. Krátce po třicítce vstávat z postele s vykloubenými rameny a na nejistých nohách, to opravdu není to, co si vybavím, když se řekne "aktivní třicátník" Deptá mě to, protože nemůžu dělat práci, která mě baví, koníčky, které miluji, a musí mi stačit vděk, když vylezu schody.

Že to je tak, a ne obráceně mi došlo ve chvíli, kdy jsem si prvně vzala Palgotal. Jediný lék na bolest, po němž mě opravdu nic nebolí. Nálada vystřelila do oblak a já si to neskutečně užívala. Jenže účinky netrvají věčně a představa, že budu po zbytek života zobat prášky na bolest jako doktor House, se mi moc nelíbí. Ne, že by ten modrookej rebel nebyl cool, ale... Všechno má stinné stránky, že jo.

Nevím, nějak se mi s tím zle srovnává. Bylo by fajn, nardoit se jako normální zdravý člověk co slyší, netrpí nesnesitelnými bolestmi a udrží se na nohách, protože se mu samovolně nevykloubí kolena. Jenomže... pak by to byl asi úplně jinej člověk a ne já.