DUŠEVNÍ VÝPLACHY

Když vám rodič celé dětství vštěpuje, že nikoho nezajímáte a zajímat nebudete a do toho vás spolužáci šikanují pro "jinakost" může to dopadnout různě. Hodně dětí si neváhá sáhnout na život, případně se "jen" sebepoškozují. Z dalších vyrostou grázlíci, kteří si zkusí své místo na slunci vymlátit pěstmi z těch ještě zoufalejších, než jsou oni. A pak...

"Major honil padouchy, kdo kejval v klidu žil a nám to smetlo klobouky, když bouchnul Černobyl. Kdekdo seděl v žaláři a doba byla zlá, to je tak, když se podaří, to co se dařit má."

Obvykle se tohle slovní spojení používá ve vztahu po jeho rozpadu a přesunutí lidí, kteří by za sebe dýchali na opačné strany barikády. I to už mám za sebou, ale tomu se nebudu věnovat, ne teď. Rozebrat chci složitější vztah, než ten, mezi dvěma partnery. Vztah s rodným městem.

P.

21.05.2021

Každému projde životem nespočet lidí, ale jen někteří v něm zanechají hlubokou stopu, ba dokonce brázdu. Často to ani nemusí být nijak blízcí lidé, stačí, aby byli zosobněním určité dokonalosti. Zastávají pak v našich myslích podobné pozice, jako celebrity, ke kterým zbožně vzhlížíme.

Z nadpisu by se mohlo zdát, že v tomto článku půjde o výčet mých životních ztroskotání na ledovcích v podobě lidí, kteří mi prošli životem. Tentokrát ne. Půjde o něco optimističtější stránku života.

Prakticky celý život člověk slyší něco o povinnostech. Začíná to v dětství, kdy se povinnostmi stává vynášení odpadků a nošení nákupů. Školní docházka a samozřejmě dobrý prospěch. Později zaměstnání a další povinnosti. Každou povinnost v tomto směru definuje někdo jiný. Některé určuje zákon, jiné společnost a normativa.

Můj muž říká, že sny jsou jen pokus mozku utřídit si vjemy, vzpomínky a pocity. Já mám spíš pocit, že sny jsou pokus mozku dostat mě na úplné dno. Odjakživa trpím na noční můry a budívám se s leknutím a křikem. A to i přesto, že sen, který se mi zdá, není nutně vyloženě hororový. Bude to nejspíš proto, že nejvíc vyděšená jsem z reálných situací....

Už jsem tu nakousla, že velkou část života jsem strávila v cizí kůži. Díky rozhovoru s kamarádem jsem se i zamyslela, proč tomu tak bylo. Oba jsme si prošli dost šílenými věcmi, byť každý trochu jinými, ale jedno bylo přecijen společné - hledání sebe sama.

Finská umělkyně Iiu Susiraja vydala sérii kontroverzních fotografií a pořádá výstavu. Všimli si toho i v našem malém českém rybníčku a strhla se lavina komentářů pod články, které o ní pojednávají. Přiznávám, její fotografie nesou přímo můj šálek kávy, mám raději decentnější a celkově jiná témata, než zobrazuje Iia. Některé se mi i líbí, mají totiž...

Obvykle se tak velkým tématům nevěnuji. Ne, že bych nechtěla, ale nepřijdu si hodna něco takového řešit. Jenže situace v Minneapolis a posléze v dalších desítkách měst v USA mě donutila zamyslet se nad tím, jaký na tu věc vlastně mám názor. A ač jsou většinou mé názory na straně utlačovaných a jsem dost silný antirasista, tady tu jistotu...